"A všichni spolu mluvíme", řekl rak

08.05.2019

 

Tato terasa ve Vídni, která sedí uprostřed na metru, znáte ji? Mám na mysli tu velkou dřevěnou terasu mezi pátým a šestým městským obvodem, pod kterou sviští metro U4, a vedle níž v širokém kamenném řečišti teče potok, Vídeňka, v obrovském řečišti z kamene. Lepší než "sedí" je možná "leží", protože terasa se natahuje do délky, je mnohem delší než vyšší.

"Leží" se dobře hodí i proto, že na ní jsou pohodlné lavičky, dost široké na to, aby si na ně člověk lehl, pod hlavu si dal tašku nebo bundu, a dopřál si krátký odpočinek. Přesně to jsem nedávno zase jednou udělal. A jak jsem tam jen tak ležel, nade mnou racci, kteří kroužili na nebi nad řekou Vídeňkou, měl jsem pocit, jako bych se nacházel uprostřed Vídně na palubě velké námořní jachty.

A jak jsem tam tak podřimoval, vmísilo se do hluku dopravy šplouchání vln a hlasy z vedlejších laviček se proměnily v rozhovory na sousedních člunech, které se houpaly na vlnách, a racci už nekroužili nad Vídní, ale nad námořním přístavem.

Cesta zemí zaslíbenou

Jachta se pak s lehkým trhnutím uvolnila ze svého ukotvení a krásně pomalu se dala do pohybu směrem k centru města. Ve chvíli sjíždím po řece Vídeňce do podzemí a žbluňkání vody se odráží od širokého klenutého stropu kanálu.

Ještě před tržnicí Naschmarkt se nám nějak podařilo vrátit se poklopem kanálu zpět na povrch a pak jsme pozvolna pokračovali mezi stánky a předzahrádkami restaurací. Ze své lavičky jsem mával lidem, kteří nevycházeli z úžasu, a jak jsem je míjel, uždiboval jsem jim jídlo z talířů. Stánkaři mi házeli proviant a chvíli před opuštěním tržnice Naschmarkt ke mně na prkna vyskočil ze své tůně rak a dál jel se mnou.

Vysoké vlny

Při jízdě po ulici Kärntner Straße jsem musel usnout, protože si nevzpomínám na nic, ani na chrám sv. Štěpána. Probraly mě až peřeje v ulici Rotenturmstraße.

Oběma rukama jsem se pevně držel svého lehátka, aby mě neshodily do vody, jejíž vysoké vlny se valily vlevo i vpravo od chrámu sv. Štěpána po proudu směrem k Dunajskému kanálu. Rak se zaklínil mezi prkna úplně vepředu na přídi, se stoickým klidem natáhl svá tykadla a zdálo se, že si užívá zpěněných vln, které ho znovu a znovu pohlcovaly.

Několik žuchnutí

Najednou mě napadlo, že by bylo prima odbočit do Dunajského kanálu, vyskočil jsem, pevně jsem se chytil jednoho z květinových truhlíků na kraji jachty a hmatal jsem po tyčích a stěžních, abych změnil kurs. Ale na to mi síla nestačila a rak vepředu na přídi se po mně znepokojeně ohlédl.

Najednou to udělalo buch, já šel přes palubu, nedokázal jsem se udržet a viděl jsem, že jsme se srazili s tramvají a ta nás nasměrovala do správného směru. A teď jsme jeli z města ven, po svěží, tyrkysové vodě Dunajského kanálu.

Bez ohledu na hranice

A potom jsem zase na chvíli usnul, a když jsem se probudil, klouzali jsme po Dunaji údolní nivou Lobau, kde se vedle želv a lidí slunili kormoráni. Rak se trochu stáhl do zákrytu. O chvíli nebo o věčnost později jsme pluli kolem Bratislavského hradu a po dalším zdřímnutí se v písčitém proudu zrcadlil maďarský parlament.

A tady rak zamumlal: A všichni spolu mluvíme. A já pokračoval, jako kdybych to takhle řekl už tisíckrát a jako kdyby mluvící rak byla nejnormálnější věc na světě: Bez ohledu na hranice, a znovu jsem usnul. Dokud mě nevzbudilo volání chlapce, který nám mával z výšky bělehradského Pančevského mostu. Náš přítel, zamumlal rak a já zase doplnil své "Bez ohledu na hranice", a usnul jsem.

Přirostl mi k srdci

Dunaj nás pak ještě vedl Bulharskem a Rumunskem, ale o tom bohužel nevím vůbec nic. Znovu jsem se probudil, až když jsme vpluli do Černého moře a vůni Dunaje vystřídala vůně otevřeného moře.

Rak se ke mně otočil a zamumlal: Jsem Vídeňák, seskočil z terasy a byl pryč a mně to nedalo, abych ještě jednou nezopakoval svůj part: Bez ohledu na hranice. Smutně jsem se díval za rakem, který mi tolik přirostl k srdci.

A tu mi někdo poklepal na rameno.

Nedorozumění ve vlasti

"Haló?", zeptal se mě mužský hlas, "jste v pořádku?"

"Kde jsem? Vůbec nevím, kde jsem."

"V pátém obvodu, ve Vídni, na Wientalterrasse."

"V pátém obvodu, ve Vídni, na Wientalterrasse", opakoval jsem. "A kde je rak?", zeptal jsem se potom.

"Jaký rak?"

"No ten rak, který … uměl mluvit a který …"

"Pil jste? Potřebujete pomoc?"

"Ne ne … na téhle terase jsem cestoval … přesně na této terase, na které stojíme … s jedním rakem … byla to skutečná osobnost… povídali jsme si … o porozumění mezi národy …" S nevěřícím údivem jsem kroutil hlavou.

"Myslel jsem, upřímně řečeno, že jste si trochu víc přihnul"

"Ne, ne, vůbec ne,  nevypil jsem ani kapku. Prostě jsem usnul. Je tu krásně."

"Chtěl jsem se jen podívat, jestli potřebujete pomoc."

"Ano, děkuji, to od Vás bylo moc hezké."

Pán nakonec odjel na svém kole. Poděkoval jsem lavičce, která mi na mé cestě byla tak pohodlnou podložkou, rozloučil jsem s prkny terasy poklonou a slovy "Brzy na shledanou" a pak jsem šel k nedalekému metru.

Zajímavé odkazy k historii a Vídni

Terasa Wientalterasse kotví spolehlivě v pátém městském obvodu: Najdete zde - wien.at

A takto Wientalerterasse vypadá: Wientalterrasse – Gestaltung - wien.at (německy)

Další informace: City of Vienna - wien.at (anglicky)

Kresba: Sandra Biskup
Text: Simon Kovacic