Odstup, starost, rutina, pomoc

1.4.2020

"Myslím, že už jsem viděla dost", řekla Sarah a vypnula televizi, automaticky sáhla po chytrém telefonu, ale hned ho zase odložila a dokonce se zvedla, aby ho odložila na místo, kde jí nebude na očích. Štefan seděl na pohovce a koukal na obrazovku, kde zrovna běželo zpravodajství o koronaviru.

V Záhřebu bylo zemětřesení a špička věže záhřebské katedrály nevydržela, zlomila se a zřítila na zem. Patnáctileté děvče bojovalo o život a ženy musely utéct z kliniky s novorozenci v náručí. Lidé z okolí vycházeli navzdory zákazům z domovů a přinášeli jim vše potřebné.

Otevřené oči, nastražené uši

Byl to druhý týden, kdy lidé měli zůstávat doma a omezit sociální kontakty. Vídeňský starosta seděl ve zpravodajském studiu dva metry od moderátora a ti dva si ani nepodali ruce. Policejní hlídky projížděly městem s modrými majáky a děkovaly hudbou z reproduktorů obyvatelům za to, že dodržovali pokyny úřadů. Objevili se i tací, kteří nařízení nerespektovali a někteří z nich už byli pokutováni. Lipicáni se procházeli po zahradě Burggarten, která byla zavřená jako všechny ostatní spolkové zahrady. Parky města Vídně byly ještě otevřené, dětská hřiště už ale ne. Město bylo na mnoha místech plné kvetoucích stromů a keřů. Jarní květiny rašily ze země, bylo totiž teplo jak v létě. Do té doby, dokud se nevrátila zima se studeným severním větrem.

Ve Vídni se objevil první případ úmrtí. Ohroženi byli zřejmě především lidé nad 65 let a lidé s chronickými onemocněními. Proto Sarah a Štefana, kterým bylo jen něco nad třicet, zajímalo, jak staří byli ve skutečnosti lidé, kteří umřeli kvůli koronaviru, a také, jestli oni sami měli nějaká chronická onemocnění, nebo ne. K dispozici ještě nebylo dost poznatků, což říkali i experti, kteří by na to přišli jako první. Nešlo tedy bezmyšlenkovitě vyloučit, že virus mohl být smrtelným nebezpečím i pro ně.

Rutina v nejistotě

Bar, ve kterém Štefan až do minulého týdne pracoval, byl zavřený a výpověď visela ve vzduchu. Ještě nebylo jisté, zda šéfová využije vládou připravené možnosti k zavedení kurzarbeitu. Sarah zatím pracovala z domova. Prozatím vše zůstávalo při starém. Počítač stál na stole v obývacím pokoji a vedle něj ležely desky s pracovními dokumenty. Štefan často koukal na televizi, a když Sarah pracovala, přemístil se do ložnice. Chodil nakupovat, s jednorázovými rukavicemi a šálou kolem úst, a vařil. Denně udělal pár kliků nebo si to alespoň předsevzal. Dlouho polehával ve vaně. Čas od času zašel do obývacího pokoje podívat se na Sarah a pobavit se s ní. Už více než týden tak vypadal jejich každý den. Začali tomu říkat život v kleci pro křečka.

"Půjdu ven," řekla Sarah. "Projedu se na kole. Půjdeš taky?" "Venku je moc zima." Štefan si lehl na pohovku a položil si hlavu na polštář. "Chtěl jsem ještě dneska zkusit ušít roušku. Viděl jsem skvělý návod. Musím ještě najít vhodný kus drátu." "Proč?" "Jako sponku kolem nosu." "Co ty smotané drátky od pytlíků na zamrazování, které nikdy nepoužíváme? Konečně bychom se jich zbavili." "Jo, to by mělo fungovat. Řekni mi, budeš dneska ještě dělat něco do práce?" "Ne, už mám hotovo." Sarah se zvedla a lehla si na gauč ke Štefanovi.

"To celé snad ani nemůže být pravda," řekla Sarah poté, co chvíli mlčeli.

"Jo, je to bláznivý. Celý," odpověděl Štefan.

"Stávají se tak absurdní věci. Slavnostní přísaha nové vlády s rouškami a maskami! Celá slovenská vláda je měla a prezidentka dokonce sladila roušku podle barvy šatů!"

Štefan potřásl hlavou a po chvíli dalšího mlčení, když stále ještě klidně leželi, odvětil: "A ty nebohé ženy ze Záhřebu. Už jen porod je teď obtížný a k tomu musely s novorozeňaty ještě kvůli zemětřesení vyběhnout do ulic."

"Jak to vlastně všechno zvládneme, co myslíš?" zeptala se Sarah.

"Nevím," zareagoval Štefan, "prostě to zvládneme."

"Svět je naruby. A my máme to štěstí, že máme všechno, co potřebujeme. Zařízené bydlení, jídlo."

"Jsme zdraví ... a máme jeden druhého."

"Jo, máme sebe." Sarah se zamyslela. "Ještě před dvěma týdny jsem si toho tolik nevážila jako dnes. Pamatuješ ještě, jak jsem se rozčílila, že chodíš z práce domů tak pozdě?"

"Jo, věci se mění ze dne na den ... Bar býval plný, pivo teklo jen tak. Dneska to je nepředstavitelný." Štefan si odkašlal. "Bohužel ještě nevím, jestli jsem se při poslední šichtě nenakazil." "Jsou to už dva týdny. Nejsi nakažený. Jsi zdravý. Jen prostě o něco víc kouříš." Sarah políbila Štefana na tvář a zvedla se. "Jdu teď ven." "Jdu taky. Mohli bychom se po cestě zastavit u paní Nepomukové a zeptat se jí, jestli něco nepotřebuje." "Dobrý nápad. Tak jdeme."

Nedotýkat se

Sarah a Štefan se oblékli, sešli po schodech do prvního patra a zazvonili u paní Nepomukové. Paní Nepomukové bylo již přes osmdesát let a tak jí i normálně chvilku trvalo, než došla z pokoje ke vchodovým dveřím. Sarah a Štefan naslouchali přes dveře. Slyšeli ji přicházet a čekali, až se zeptá: "Kdo je tam?"

Ale dnes ta otázka nepřišla. Místo toho paní Nepomuková šramotila při otevírání svazkem klíčů tak hlasitě, až se na sebe Sarah a Štefan tázavě podívali. Když poté paní Nepomuková otevřela dveře, spatřili obličej s mokrýma a zarudlýma očima. "Co se děje?" Štefan chytil a zastavil Sarah, která už vykročila vpřed a instinktivně natáhla ruku k paní Nepomukové, aby projevila sounáležitost. "Moje dcera," řekla paní Nepomuková, pohlédla Sarah do očí a začala silně vzlykat. Ruce Sarah se opět zvedly, aby byly paní Nepomukové nablízku, a opět je Štefan držel zpátky. "Je to těžké, já vím." Sarah se podívala na Štefana plná odporu a bolesti, zhluboka se nadechla a nakonec spustila ruce podél těla.

"Paní Nepomuková, co se stalo? Povídejte. Ale v klidu, hezky v klidu, už jsme tady." Paní Nepomuková se pomalu, malými kroky doprovázenými vzlykáním přesouvala po předsíni, Sarah a Štefan ji pomalu následovali s doporučeným odstupem.

V dobrých rukou

Paní Nepomuková si nesedla do křesla, ve kterém se vždy usadila, když přišli na návštěvu, ale postavila se k jednomu ze dvou oken a koukala směrem k Donaukanalu.

"Nemůžu se teď posadit," řekla přes rameno směrem k mladému páru, který zůstal stát uprostřed pokoje. "Moji dceru testovali. Je pozitivní." Paní Nepomuková ztichla. "Dozvěděla jsem se to právě teď." Stará paní se zhluboka nadechla a zavrtěla hlavou. "Dnes ji přijímají do nemocnice. A já ji nesmím navštívit." Stále kroutila hlavou. "Moje dítě je ve špitále a já tu sedím a nemůžu nic dělat." Paní Nepomuková propukla v pláč a její otřesení bylo tak silné, že ztratila rovnováhu a pomalu se začala kácet na stranu.

Sarah a Štefan se k ní vrhli, aby ji chytili, a to se jim také podařilo. Podpírajíce ji za obě ruce, dovedli ji ke křeslu. "Mrzí mě to," naříkala stará paní, "mrzí mě to. Teď vystavuju i vás do nebezpečí." "Nedělejte si starosti, paní Nepomuková. My to zvládneme. Žádný strach." Štefan přinesl z kuchyně sklenici vody a Sarah přistrčila štokrle, na které si paní Nepomuková mohla položit nohy.

Sarah na ni nyní mluvila zřetelně a rozhodně: "Paní Nepomuková. Vaší dceři se dostane pomoci. Je v dobrých rukou. Je dostatek lůžek, i pro nejtěžší případy. U nás se situace nevymkla. Protože všichni držíme pohromadě a jsme tu jeden pro druhého." Paní Nepomuková naslouchala a přikyvovala. "A my dva, Štefan a já, jsme tu pro Vás i teď, stejně jako dřív. Postaráme se o Vás. Nejste sama."

Paní Nepomuková svěsila hlavu a začala opět plakat. "Kéž by to všechno dobře dopadlo. Kéž by to všechno bylo brzy za námi." "Přečkáme to společně," řekl Štefan, který tam stál se sklenicí vody v ruce, "přesně jak teď říkala Sarah. A až to všechno společně zvládneme, půjdeme s Vaší dcerou na procházku kolem Donaukanalu, jak to máte nejradši." "Ano," řekla paní Nepomuková, "uděláme to tak." Paní Nepomuková si oddychla úlevou, podívala se nejdřív směrem k Sarah a poté ke Štefanovi a řekla: "Děkuju."

Odkazy k příběhu

Informace města Vídně ke koronaviru (anglicky)

Informace města Prahy ke koronaviru
Pražská kampaň Praha drží spolu

Donaukanal – wien.at plán města (německy)

Kresba: Sandra Biskup
Text: Simon Kovacic