Opravdu tichá atrakce

15.9.2020

Dvě ženy stojí v objetí pod Obřím ruským kolem a čekají, až se známá ocelová konstrukce začne točit.
 
"To je opravdu tichá atrakce", říká jedna z žen. Má černé tričko, zářivě červené kalhoty a také blonďaté vlasy. "Tak jako ty", říká po chvíli své přítelkyni. Na sobě má sluneční brýle a slamák a snaží se chytit její ruku.
 
Žena se vytrhne. "Nesnáším, když mi říkáš, jaká jsem nebo nejsem. Děláš to už od tý doby, co jsme vyjely z Berlína", říká a snaží se vymanit z jejího objetí.
"To není pravda", říká žena v černém tričku a diví se reakci, kterou svou dobře míněnou poznámkou vyvolala. Žena se slamákem se odtahuje a jde směrem do zábavního parku. "Teď ti ukážu atrakci, která je jako ty!"
"Klidně", odpovídá žena v černém tričku. Žena ve slamáku nečeká, neotočí se a je stále menší a menší. Nakonec zmizí v davu.
 

Pár kroků o samotě

"Já jí řeknu něco hezkýho a ona se zblázní. Nemám na to fakt náladu."
 
Žena v černém tričku se opře o zábradlí, které obklopuje vodní horskou dráhu, a dívá se před sebe. Řetěz tahá umělé kmeny, které slouží jako loďky. Tahá je nahoru a hlasitě přitom chrastí. Chlápek se psem sjede do vody, která stříká všude okolo i přes okraj. K jeho ramenům se nakloní starší muž, který si užívá vodní mlhu, která dopadá na jeho obličej. Žena v černém tričku ji cítí také. "Zůstaň sedět, tati, sedni si", říká chlápek. Starší muž ho neposlouchá, pes štěká a syn psa okřikne.
 
Žena v černém tričku jde dál, hledá ženu ve slamáku, ale nikde ji nenachází. Vzduch naplňuje směsice hudebních rytmů, které sem doléhají ze všech koutů Prátru.  Čtyři holky a kluci se drží pevně svých sedadel a otáčejí se vysoko nad zemí na obrovské houpačce. Křičí, jak jim jen jejich hlasivky dovolí. "Koukej, ten se za chvíli pobleje", říká jedna kolemjdoucí žena. Žena v černém tričku popojde, aby v případě, že by kolemjdoucí žena měla pravdu, nic neschytala.
 

Gorila, ďábel, vozík, dítě

Hned naproti stojí zcela netečně velká mechanická gorila za vysokou mříží. Dítě k ní vzhlíží a na chvíli ztratí balanc. Lebka zvedá a pokládá červeného a zeleného ďábla. Z domu hrůzy se ozývají tlumené výkřiky, sklo se rozbíjí, strašidlo se směje, žena ve vozíku zmizí za dveřmi, které jsou polepeny pavučinovou sítí z vaty. 
 
Prodavač lístků jí jen pár kroků od autodromu jednou rukou obrovský kebab a druhou parkuje prázdný vozík na okraj dráhy. Opravdový virtuóz. Mladý muž s postižením drží volant stále ve stejné pozici a jezdí dokola bez jakékoli emoce, snad jen s jistou dávkou soustředěnosti. Muž, který sedí vedle něj, sahá po volantu. Má strach, že narazí do okraje dráhy. Jaké by to asi bylo, jet Prátrem na vozíku? Ženu v černém tričku tato představa nejprve rozesmutní. Pak si ale představí, že by ji z vozíčku vlastně mohli rovnou dát na horskou dráhu.
 
Je to její přítelkyně, ta se slamákem, co natahuje luk a střílí?
 

Pronikavé výkřiky se linou vzduchem. Pár chlapců se vrací zpět z dráhy k jednomu, co na ně venku čekal. Mluví jeden přes druhého a pokračují okolo malého dítěte, které na ně zírá s velkýma vážnýma očima.

Shledání

Žena se slamákem leží opodál ve stínu velkého stromu na lavičce, sluneční brýle má na nose.
 
"Ahoj, krásko" žena v černém tričku si lehá vedle ženy ve slamáku na lavičku. "To bylo krásný. Furt se tady něco děje, je tu tolik nadšených lidí a tolik dětí. Nemůžu se toho nabažit."
Žena se slamákem si promne oči pod brýlemi a zívá. "Padla na mě únava. Pojedeme k Dunaji? Ten určitě nebude daleko. Dneska je tak hezky. Ještě bychom se mohly vykoupat."  
 
"Podívej! Tamhle jezdí děti na koni. Pojď, na to se koukneme zblízka." Žena v černém tričku táhne ženu ve slamáku, která nejprve odporuje, ale nakonec to vzdá a padne přítelkyni kolem krku a nechá se vláčet. "Sakra, mám úplně těžký nohy, už skoro nemůžu chodit, musím do vody, hned, musím do vody." Žena v černém tričku se směje a pevně drží přítelkyni ve slamáku. "To zvládneš, to zvládneš, za chvíli jsme tam."
 

Děti na koních

Pod nataženými plachtami stanu stojí děti a čekají, až se dostanu na řadu. Vícero malých i větších koní je přivázáno k zábradlí a požvykují vše, co jim přijde před nos.
 
Chlapec vyleze na lavičku, aby byl s koňmi na stejné úrovni. "Můžeš si koně pohladit", říká jeden z kluků, co děti dávají na koně a upevňují je na ně, "ale opatrně, natáhni k nim jen nataženou dlaň.“ Chlapec natáhne ruku a drží ji přímo před koněm. Rychle ji zas ale stáhne zpět, když se kůň k ruce přiblíží. Chlapec to zkusí hned znovu. Tentokrát se mu povede pohladit hlavu koně a na tváři se mu rozzáří široký úsměv.  
 
Projížďku na koni zažilo i malé děvče, které se tváří velmi vážně a na otázku své maminky, jestli se jí to líbilo, velmi pomalu a s rozvahou pokyvuje hlavou na souhlas. Kluci obsluhující koně dělají vtípky a připravují další dítě na projížďku. Na pokladně za plexisklem sedí vedoucí a počítá bankovky.
Žena v černém tričku, která dění ve stanu bedlivě pozoruje, cítí, jak ji žena ve slamáku pokládá hlavu na rameno a objímá ji. Jen o chvilku později cítí, jak se žena se slamákem chvěje a hlavou se zavrtává do ramene, jako by brečela.
 
"Co je ti?", ptá se žena v černém tričku a hladí ženu ve slamáku po zádech, „co se děje?“
„Ty děti“, šeptá žena se slamákem na hlavě, "ty děti působí tak šťastně. A … já jsem tak ráda, že tě mám … a že tu jsi a já jsem tady s tebou."
Žena v černém tričku hladí pomalu záda ženy se slamákem a pozoruje, jak se chlapec hrdě vrací ze své projížďky. "To jsem ráda", šeptá žena v černém tričku.
 

Neviditelný klíč

Obě ženy se procházejí ruku v ruce Prátrem, následují směr ostatních a pokračují až k Pratersternu. Po pár minutách jízdy metrem jsou na Dunajském ostrově a těší se na slunečné chvíle. Oknem na zastávce metra sledují dlouhý třpytící se pás vodní hladiny, který mizí do dáli a přechází v zeleň. Vidí široké dřevěné terasy, na kterých si lidi užívají letního večera, povídají si, hrají a odpočívají. Ve vodě jsou loďky a na břehu hledají labutě něco k snědku. 

"Ty jseš…", chce pokračovat žena v černém tričku, ale rozmyslí si to a zavře si ústa neviditelným klíčem na zámek.
 
"Pro tebe jsem dnes jako obří kolo, nebo jak jsi to říkala, tichá atrakce." Žena ve slamáku nastaví tvář slunci. „Jsem atrakce, to je pravda, ale jen zřídkakdy tichá, nebo ne? Za to jsem ráda v pohybu, to je pravda. Ale to jsou všechno jen slova a okamžiky, které pominou a to, co zbyde, je něco jiného. To, co zbyde, je vzpomínka, ticho. Trochu zvláštní, ale je to tak. Takže tvůj kompliment beru." Žena ve slamáku se dívá na ženu v černém tričku a usměje se. "Co tomu říkáš? Jsi překvapená, viď?"
 
"Já", odpoví žena v černém tričku a chce upřesnit, že její poznámka nebyla vůbec míněná tak doslova. Chtěla prostě říct jen něco hezkého, ale rozmyslí si to a opětuje jí úsměv.
"Já co?"
"Já se těším na pivo. Tam dole. Pojď, půjdeme dolů. Měla jsi skvělý nápad s Dunajským ostrovem. Dneska je náš šťastný den."
 

Zajímavé odkazy k příběhu

Informace z historie na wikipediii (v němčině):

Kresba: Sandra Biskup
Text: Simon Kovacic
Překlad: Markéta Spěváčková