Veteráni Kongresových lázní

29.6.2020

U mojí babičky a dědy ve Wiedenhofer-Hof se neustále něco děje. Mají ten nejlepší balkón na světě. Celý den z něj totiž přes vysoké stromy vidíme přímo do Kongresových lázní. Vidíme třeba, když holky nebo kluci lezou do plovárny přes plot. „To se dříve dělalo furt“, říká babička. „Já jsem to taky dělala“, říká, „neměla jsem totiž žádný peníze. A ty opravdu chudé děti pustili plavčíci dovnitř i bez lístku.“

Děda sedí celý den ve svém křesle na balkóně a pije vodu s citrónem, kávu a večer víno. Čte si noviny a pak usne. Babička připraví pro dědu kávu a já mu ji donesu ven. Vezmu šálek do obou rukou a dávám pozor, abych nezakopl. Káva v hrnku legračně lítá. Nakonec se trocha vylije na podšálek. Děda postaví šálek na noviny a vysrkne zbytek kávy z podšálku. A srká ho extra nahlas, tak moc mu z podšálku chutná.  

Vděčný a Silná

Jsem tak rád u babičky a dědy. Mají na mě totiž vždycky čas. Jsou tu celý den. Z domu ani nevycházejí, a když přeci, tak mě vezmou s sebou. Na balkóně jsme, i když prší, protože je zastřešený. Děda je babičce moc vděčný, že byla tenkrát při rozdělování bytů tak drzá. Byt s balkónem měl totiž na poslední chvíli získat někdo jiný. To si ale babička nenechala líbit a ztropila scénu.  

Moje babička je velmi silná. Je malá, má pevné ruce a taky zátylek jak býk. Děda říkává, že je babička velmi silná, ale jen když tam babička není. Když tam babička je, bývá děda ten hlasitější a tváří se, jako by byl on ten silnější. Ale to nejdůležitější je, že si rozumějí. Říkávají, že jsou už tak dlouho na světě, že se kvůli malichernostem nehádají. Ne jako mamka s tátou. Babička a děda se opravdu nikdy nehádají a naštěstí jsou oba stále ještě zdraví.  

Potlesk pro skokana

Děda dříve sklízel velký úspěch, když skákal na plovárně z můstku do vody. V obýváku visí na zdech fotky. Černobílé. Stojí na nich široce rozpažený na desetimetrovém můstku a vlasy má ulízlé dozadu, jako by si do nich vmazal olej. Na fotce má opravdu hodně svalů a vypadá, že je i opálený. Má velmi soustředěný výraz.

Děda říká, že návštěvníci Kongresových lázní buráceli, když z můstku skočil do vody. Všichni si prý stoupli těsně k bazénu. Tenkrát byl na plovárně jen jeden bazén. Sto metrů měl. A voda v něm byla velmi studená. Někteří zůstali ležet a dívali se na dědu z dek. Plavčík prý zapnul hudbu, všichni byli potichu a pak děda skočil, otočil se, udělal salta, srovnal se a vnořil se do vody rovný jako prkno. A pak následoval ohromný potlesk.

Cvičení v obýváku

Měl jsem srandovní nápad. Přichystal jsem dědovi v obýváku stoličku a zeptal se ho, zda by z ní mohl seskočit. Zezačátku se mu nechtělo a zůstal pohodlně sedět ve svém křesle na balkóně. Musel jsem ho tahat a prosit, ale nakonec si na stoličku opatrně stoupl. Je opravdu už velmi starý. „Bravo!“, zakřičel jsem a tleskal. „A teď roztáhni ruce, dědo!“, zavolal jsem a děda opravdu rozpažil, ale stolička se trochu klepala. Pak sám od sebe srovnal hlavu a měl stejně soustředěný výraz jako na fotce. Já jsem tleskal o sto šest a divoce jsem dupal radostí.

V tom okamžiku přišla babička a řekla: „Co se tady děje?“ a pak uviděla dědu a začala se smát a lomit rukama. Děda se ale nenechal vyrušit. Zpevnil ještě více ruce a nohy a skočil. Babička křičela a chtěla dědu chytit, ale děda bezpečně přistál jako skokan na lyžích. „Vidíš!“, řekl děda, „ještě to umím!“.  

Únorové výstřely

Někdy děda vzpomíná, jak se z Kongresového parku střílelo na Sandleitenhof. Jakmile děda slyší nějakou ránu, hned si vzpomene na ty výstřely. A může to být třeba jen auto, nějaké víko či dveře od průvanu. Byl ještě dítě, když se střílelo. Bydlel se svojí maminkou v jedné vedlejší ulici. Bylo ticho, pak se rozlehl křik a pak padly výstřely. Umřeli při tom i nějací lidé. Kousek od něj, tam, kde lidé venčili své psy nebo kudy projížděla auta.

„A co tam dělali, ty lidi v Sandleitenhofu?", zeptal jsem se jednou dědy. „Měli jiný názor“ řekl děda. „A proto se střílelo?" „Jo, někdy to tak bohužel je." „A může se to stát znovu?" „Možný je všechno, ale doufám, že ne." Babička pak říkávala: „Děda a já jsme zažili spoustu špatných věcí, proto jsme nedůvěřiví. Ale jedno ti řeknu: Lidi by nikdy neměli střílet na lidi. Jsme lidi proto, abychom spolu mluvili."

Zásady a nostalgie

Nejraději mám v Kongresových lázních klouzačku. Je dlouhá, má hodně zatáček a na konci pokračuje ještě přímo ve vodě. Mám rád i žluté skříňky v převlékárně. A taky ta červená a bílá prkna. Děda rád sedívá nahoře v bufetu a dívá se dolů na bazén. Tam leží hodně lidí na louce. Taky tamtudy vede cesta, která se táhne pod vysokými starými stromy okolo bazénu nahoru k bufetu. Hodně toho je tu ještě jako dřív, ale hodně se toho i změnilo. Dědových kamarádů ubývá. Už jich je jen pár. Na fotkách v obýváku jsou všichni mladí a veselí. Když se potkají dnes v lázních, jsou sice staří, ale i tak veselí.  

Babička je netrpělivá, když sedí s ostatními starci u stolu, i když je sama už stará. Raději si proto jde zaplavat. Babička plave stále ještě hodně dobře, má koupací čepici i plavecké brýle.  Má jednu kamarádku, která je jí podobná. Ani jedna si nehraje na fajnovou dámičku. Říkají, co si myslí. Dělají, co si myslí, že je správné. Jsou prostě opravdu silné ženy.

Zajímavé odkazy k příběhu

Historické informace z Vídně na Wikipedii (v němčině):

Kresba: Sandra Biskup
Text: Simon Kovacic
Překlad: Markéta Spěváčková